Difrakce

Teoreticky je cílem fotografa dosáhnout perfektně exponované fotografie v maximálního rozlišení a s maximální ostrostí. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že hloubka ostrosti souvisí se clonovým číslem (čím vyšší F, tím je fotografie celkově ostřejší v přední i zadní rovině od bodu zaostření), tak teoreticky bychom pro nejostřejší fotografii měli zvolit největší možné clonové číslo. Toto tvrzení je však pravdivé jen částečně a ne vždy je pro "nejostřejší fotografii" nejvyšší F skutečně nutné. Důvodem je právě jev difrakce, která paradoxně způsobuje tzv. celkovou neostrost a projevuje se právě při vyšších clonových číslech. Touto neostrostí však nemáme na mysli to, že by se při vyšších clonách začal znovu objevovat efekt separace (nebo bokeh), jedná se v tomto případě skutečně o celkovou zdánlivou neostrost (možná lépe řečeno nekontrastnost) fotografie, která je nejvíce patrná až při přímém porovnání scénicky shodných fotografií, pořízených s různými clonovými čísly. Při fotografování je jev difrakce způsoben lamelami objektivu, o které se světlo ohýbá a rozptyluje, díky čemuž právě celková neostrost vzniká. Zjednodušeně řečeno můžeme za cenu větší hloubky ostrosti právě příliš vysokým F výslednou fotografii vlastně "zkazit".

S difrakcí se nejvíce potýkají krajinkáři a lidé, kteří chtějí fotit rozlehlé scény, navíc například na ostrém slunci. Abychom se difrakci a nechtěnému rozostření vyhnuli, je vhodné nepoužívat nejvyšší clonová čísla a ladit expozici buď pomocí času závěrky, nebo neutrálními filtry. Celkově je difrakce jevem, o kterém je dobré vědět, avšak nemusí většinu běžných uživatelů DSLR ve výsledku vůbec trápit.