Difrakce

Teoreticky je cílem fotografa dosáhnout perfektně exponované fotografie v maximálního rozlišení a s maximální ostrostí. Pokud vezmeme v úvahu fakt, že hloubka ostrosti souvisí se clonovým číslem (čím vyšší F, tím je fotografie celkově ostřejší v přední i zadní rovině od bodu zaostření), tak teoreticky bychom pro nejostřejší fotografii měli zvolit největší možné clonové číslo. Toto tvrzení je však pravdivé jen částečně a ne vždy je pro "nejostřejší fotografii" nejvyšší F skutečně nutné. Důvodem je právě jev difrakce, která paradoxně způsobuje tzv. celkovou neostrost a projevuje se právě při vyšších clonových číslech. Touto neostrostí však nemáme na mysli to, že by se při vyšších clonách začal znovu objevovat efekt separace (nebo bokeh), jedná se v tomto případě skutečně o celkovou zdánlivou neostrost (možná lépe řečeno nekontrastnost) fotografie, která je nejvíce patrná až při přímém porovnání scénicky shodných fotografií, pořízených s různými clonovými čísly. Při fotografování je jev difrakce způsoben lamelami objektivu, o které se světlo ohýbá a rozptyluje, díky čemuž právě celková neostrost vzniká. Zjednodušeně řečeno můžeme za cenu větší hloubky ostrosti právě příliš vysokým F výslednou fotografii vlastně "zkazit".

S difrakcí se nejvíce potýkají krajinkáři a lidé, kteří chtějí fotit rozlehlé scény, navíc například na ostrém slunci. Abychom se difrakci a nechtěnému rozostření vyhnuli, je vhodné nepoužívat nejvyšší clonová čísla a ladit expozici buď pomocí času závěrky, nebo neutrálními filtry. Celkově je difrakce jevem, o kterém je dobré vědět, avšak nemusí většinu běžných uživatelů DSLR ve výsledku vůbec trápit.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení